Fables
Jak Ondráš přišel na svět
Podle matriky, uložené na faře v Dobré, ke které kdysi byly přifařeny i Janovice, se Ondráš narodil 13. listopadu 1680 jako prvorozený syn janovickému fojtovi Ondrovi a jeho ženě Dorotě. V matrice chybí údaj o příjmeních Ondrových rodičů, zřejmě byli dobře známi, a tak farář zapsal jen jejich křestní jména. Dodnes se vedou dohady, jak se Ondráš vlastně jmenoval, většinou se uvádí Šebesta, méně Fuciman. Podle posledních zjištění je pravděpodobnější, že se janovický fojt ve skutečnosti jmenoval Fuciman. Později k Ondrovi přibyly další děti, sourozenci Jan, Kuba, Anna, Dora, Makda, Jura, Kača a Josef.
O Ondrově narození kolovala pověst. Fojt Ondra Šebesta měl všeho dost, se ženou žil již deset let spokojeným manželským životem, ale k dokonalému štěstí mu chyběly děti. Proto často svoji mysl obracel k Bohu, aby mu dopřál té radosti. Když ho žena jednou těšila, že je lépe nemít žádné děti, než takové, pro které je jen zármutek, fojt odsekl: "Nic bych se ja z teho něrobil, i kdyby ten muj synek byl sum ďas!" Šebesta nato vykřikla: "Aby tě Buh za takove řeči nětrestol!".
Neuplynul ani rok a na fojtství se narodil toužebně očekávaný syn. Ale za jakých podivných okolností! K jedenácté hodině se v Janovicích tak silně zablesklo, že polekaní sousedé vybíhali z donů ven a poděšeně hleděli na silně osvícenou oblohu, až si někteří mysleli, že někde v okolí snad hoří. Tu z oblohy začala sestupovat ohnivá koule, byla stále větší a s hromovým rachotem dopadla přímo před vrata fojtství a hořela tam plným žárem. Vtom na fojtství zaplakalo právě narozené dítě a koule zmizela. Nešťastná třináctka jako by Ondráše provázela po celý život. V krvi malého Ondráška vřela nevšední těkavost, ba přímo divokost.
Prvního janovického tyrana, potulného židovského obchodníka, který přicházel do obce za obchodem, vytrestal Ondráček, když mu byly celé tři roky. Neuhnul Židovi dostatečně rychle z cesty a ten mu vlepil silný pohlavek. Tu se Ondráček rozzlobil, milému Židovi podrazil nohy a tak ho vší silou nemilosrdně kopal, že obchodník prchal pryč od rebelantské obce, ve které mají už děti takovou sílu, že přemůžou dospělého.
Sotva Ondřej trochu povyrostl, pásával s ostatními hochy v okolí Janovic ovce. Jeho rodina patřila k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. Vlastnila svobodný grunt, mlýn, od hraběte Františka Eusebia z Oppersdorfu dostal Ondrášův otec v roce 1687 k užívání na dvacet let Lysou horu. Podle pověsti chodil Ondráš do školy ve Frýdlantě a pak na piaristické gymnázium v Příboře, aby se připravil na kněžský stav podle zbožného přání své matky. Zde se prý dostal až do šesté třídy, avšak ze školy byl vyhozen pro odbojnost a nepřípustné chování. Zasedl si také na jednoho pilného židovského studenta, kterého ustavičně trápil a vyváděl mu různé lotroviny.
Většinu zbojnických kousků Ondrákových si lidé vymysleli nebo přibájili příběhy, které se přihodily někomu úplně jinému. Do školy chodil Ondra nejspíše do nedaleké Dobré a jeho další osudy jsou nevysvětleny, až na jeho konec. Když už Ondrův otec, starý fojt, nemohl pro duhy udržet grunt, koupil jej od něj druhorozený syn Jan. Kde byl v té době prvorozený syn Ondra, který podle zákona i podle zvyklosti měl dědit, nevíme.
Pravděpodobně po nějakém konfliktu s otcem i s vrchností odešel z kraje, nechal se naverbovat do vojska a posléze uprchl a dal se na zbojničení. Jak se v té době vedlo zbojníkům, když je dopadli, svědčí případ pěti valašských zbojníků, které dopadli v roce 1710 v Místku a po výslechu je odsoudili k popravě. Jenom jeden z nich, když prozradil na své druhy všechny skutky, které spáchali, dostal milost. Čtyři zbojníky pak v pondělí 7. července téhož roku pověsili na dubech za místeckou branou při cestě na Hukvaldy a nechali je tak k sežrání toulavých psům.
