Interpreti

Účinkují:

Giovanni B. Palmieri - tenor

Tiziano Barbafiera - tenor

Ennio Capece - tenor

Filharmonie Hradec Králové

Dirigent:

Rastislav Štúr

Tiziano Barbafiera, Ennio Capece a Giovanni Palmieri jsou vynikajícími italskými tenoristy. Vedle angažmá v operních domech (např. Teatro San Carlo Napoli, Teatro Lirico di Milano, Teatro Donizetti di Bergamo, Teatro Grande di Brescia, Budapest State Opera) vystupují též koncertně. Jejich mimořádné pěvecké umění ocenili nadšení koncertní posluchači kromě Itálie také v Německu, Rakousku, ve Švýcarsku, v Maďarsku, Belgii, v Číně nebo Izraeli.

Tiziano Barbafiera -  je absolventem Konzervatoře L. Cherubiniho ve Florencii, kde vystudoval klasický zpěv pod vedením Kate Lafferty a později absolvoval obor hudby a divadla na florentské univerzitě.  Na podzim roku 2003 debutoval v operním studiu Europeo Rosetum v Traviatě a v Bohémě. V roce 2004 se stal vítězem soutěže Maggio Musicale Fiorentino a v témže roce také pěvecky debutoval v opeře Bohéma v Modeně, v představení, které bylo iniciováno a vedeno Lucianem Pavarottim. V květnu roku 2005 získal stipendium v soutěži Riccarda Zandonaie v Riva del Garda. Ve spolupráci s Leone Magierou vypracoval hlavní role v La Traviatě, Bohémě, v Lucii z Lammermooru a v Cosi fan tutte. Jako sólista hostoval v četných italských divadlech a koncertních síních, mj. v Teatro Sociale v Rovigu, Palasportu v Jesolu, koncertních síních v Padově a v Boloni, řadu koncertů uspořádal zejména ve Florencii (Giardino di Boboli di Firenze, Duomo di Amalfi Ha tenuto concerti al Teatro La Pergola di Firenze), v Teatro de' Rozzi a Teatro degli Intronati v Sieně, zúčastnil se Festivalu Pucciniano di Torre del Lago, účinkoval při zahájení světových olympijských her v Turíně v roce  2006. Koncertoval také v zahraničí - např. na Floridě (USA - Lakeland a Gainsville), v Bělehradu (Srbsko), v Aarhusu (Dánsko), v Teatro della Republica v Queretaru (Mexiko), v Monacu, v Oitu (Japonsko), v Concert Hall v Shizuoce (Japonsko), hostoval také na Ukrajině a na Slovensku.

Ennio Capece - vystudoval práva na neapolské univerzitě (doktor práv), zpěv studoval na Verdiho konzervatoři v Miláně a kromě toho se také věnoval studiu germanistiky na Goethově Institutu v Mnichově. Tento mimořádně vzdělaný pěvec je držitelem několika významných ocenění - mj. 1. ceny v soutěži Matteo Battistini a národní ceny Aglaia v mezinárodní soutěži italského belcanta. Jako operní sólista hostuje na četných italských operních scénách, jako např v divadlech San Carlo v Neapoli, ve Verdiho divadle v Salernu, Royal Court Theatre v Neapoli, Teatro Donizetti v Bergamu a v koncertních síních v Itálii i v zahraničí. Zpíval mj. také v Maďarské státní opeře v Budapešti, ve Státní opeře v Praze, v China Century Theatre v Pekingu a ve Velkém divadle v Šanghaji, v Citizien´s Theatre v Koreji, Red and Rose Theatre ve Fukujamě v Saporru a vystupoval i v dalších japonských městech - v Kumamatu, Akodate, Nagoji, Hirošimě, Nagasaki, v Kjótu, Kobe a Fukuoce, představil se také na scéně Městského divadla v Auklandu na Novém Zélandu, dále v Rumunsku a v řadě německých měst, kde uspořádal velká koncertní turné, podobně jako v Rakousku, v Maďarsku, v České republice, v Koreji, v Kanadě, Belgii, Izraeli, v Číně, Jihoafrické republice a v Japonsku, kde nahrál pro firmu Sony live koncerty a antologii klasických neapolských písní. Je členem italského seskupení „Ten Tenors" spolu s Katjou Ricciarelli, Mariou Dragoni, Gustavem Kuhnem, Yoramem Davidem, Tristanem Schickem, Michalem Güttlerem, Salvatorem Accardem a dalšími. Jeho pěvecký repertoár obsahuje bohatou škálu velkých operních rolí skladatelů Monteverdiho, Altieriho, Mozarta, Beethovena, Rossiniho, Donizettiho, Verdiho, Pucciniho, Bizeta, Parravana, Mascagniho, Leoncavalla, Boita, Lehára, Stravinského, Strause i Wagnera, koncertně se věnuje také sakrální hudbě J. Haydna, W. A. Mozarta, F. Schuberta, G. Rossiniho, C. Gounoda, L. Perosiho a dalších autorů. Jako profesor pedagogicky působí na Státní hudební konzervatoři a Univerzitě C. Monteverdiho v Bolzanu a je hostujícím profesorem na univerzitě ve Fukujamě a Hudebního divadla ve Fukujamě v Japonsku.

Giovanni Battista Palmieri - pochází z Neapole, věnoval se studiu hudby a houslové hry, od svých šestnácti let studoval také operní zpěv pod vedením mistrů G. Favaretta, G. Raimondiho a A. Krause. Jeho repertoár, původně založení na Verdim, se konečně specializoval na autory jako Puccini, Mascagni a Leoncavallo. Ztvárnil role Cavaradossiho v Tosce, Turiddu v Seldáku kavalírovi, Cania v Komediantech a řadu dalších. Jako tenorista se zúčastnil četných prestižních pěveckých soutěží a byl finalistou pěveckých soutěží v Miláně, Cascině, Parmě a v Benátkách. Vystupoval v operních divadlech a na festivalech v mnoha zemích světa, jako např. v Sieně, Bergamu, Catanii, Lucce, Viareggiu, Bernu, ve Vídni, v Bělehradu, Madridu, Gstaadu, Spoletu, dále v Nizozemí, Norsku, Švedsku, v zemích Beneluxu a řadě dalších. Spolupracuje s nahrávacími společnostmi La Nuova Era a Opera Discovery Labels.

Filharmonie Hradec Králové byla založena v roce 1978 pod názvem Operní orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr jméno Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové (1921-1965) až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Pod česky vřelým, lahodně měkkým zvukem Filharmonie Hradec Králové je podepsán prvořadý český dirigent prof. František Vajnar, který s orchestrem pracoval jako šéfdirigent nepřetržitě od roku 1991 až do roku 2001, kdy byl jmenován čestným šéfdirigentem tělesa. Současným šéfdirigentem FHK je skladatel, dirigent a houslista Ondřej Kukal (od r. 2002), dirigentem Andreas Sebastian Weiser (od r. 2006). FHK vystoupila na pódiích významných koncertních síní Evropy (Musikverein ve Vídni, Victoria Hall v Ženevě, Queen Elizabeth Hall v Antverpách aj.), účinkovala v Belgii, ve Francii, v Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, ve Španělsku a Švýcarsku. Pro bohaté zkušenosti s prováděním velkých oratorních děl světové hudební literatury se FHK stala vyhledávaným profesionálním partnerem pro domácí a především zahraniční sborová tělesa. Dosaženou interpretační kvalitu tělesa dokumentují CD nahrávky pro tuzemské i zahraniční společnosti nebo Český rozhlas. FHK účinkuje na významných festivalech (Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy, Svatováclavské slavnosti aj.), spolu s Českým rozhlasem 3 - stanicí Vltava je pořadatelkou unikátního festivalu Hudební fórum Hradec Králové (mj. české premiéry děl Kančeliho, Gubajduliny, Beria, Henzeho).

Rastislav Štúr současný šéfdirigent Opery Slovenského národního divadla, je absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (J. Zbavitel). Už během studia nastudoval v Komorní opeře 5 oper, asistoval také v opeře Janáčkovy divadla a opeře Slovenského národního divadla, dirigoval Komorní orchestr JAMU Brno na turné ve Španělsku.

Hned po ukončení studia nastoupil do Opery Slovenského národního divadla, kde debutoval záskokem za nemocného dirigenta v opeře Mefistoteles (Boito), což mu přineslo další příležitosti v tomto divadle. Neztratil však kontakt ani s brněnskou operou. S Pražskou komorní filharmonií a Petrem Dvorským nahrál CD „Vivere". Představil se i v zahraničí - např. v roce 1999 ve Štrasburku nastudoval Prodanou nevěstu, před dvěma lety dirigoval Dvořákovu Svatební košili v Brazílii se Sao Paolo Symphony, navštívil také Rakousko, Německo, s Moravskou filharmonií se představil v Moskvě.
Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v Praze, se kterým pravidelně spolupracuje, navštívil Norimberk (2003), Wroclaw (2004), turné USA - 26 koncertů (2005). S Janáčkovou filharmonií Ostrava absolvoval v roce 2003 na turné ve Španělsku. Dirigoval také slavnostní koncert s Cairo Symphony Orchestra v Káhiře. Pravidelně spolupracuje také se Slovenskou filharmonií.

Koncert tří tenorů

Dramaturgie koncertu pěveckých hvězd vychází z inspirace legendárního společného vystoupení tří největších tenorových legend 20. století – Luciana Pavarottiho, Placida Dominga a José Carrerase. Tyto stálice nejvýznamnějších operních domů světa zahrnovaly do svého širokospektrého repertoáru snad všechny významné tenorové role, které logicky vévodí operní tvorbě 19. století, prozářené jak vřelým italským belcantem, tak i příznačným francouzským šarmem. Je nesporným faktem, že románská, a především italská opera již od svých počátků udávala tón celé Evropě a její vliv na utváření národních hudebních kultur v čele s novými operními typy je zcela nesporný. I když ne všichni velcí skladatelé Evropy přijali italský vliv bez výhrad, přesto výrazová přesvědčivost a citová spontánnost italských kompozic musely na širokou posluchačskou obec silně zapůsobit.

Zřejmě nejslavnější operní autor všech dob – Giuseppe Verdi je zastoupen v  programu koncertu hned dvakrát a to díly, o kterých lze s jistotou prohlásit, že patří k těm v kladném slova smyslu zlomovým. Verdiho obrovský talent, vyrůstající z veliké bídy, po několika počátečních bolestivých neúspěších slaví první skvělý triumf v Nabuccovi, ve kterém autor prokázal neomylný smysl pro dramatičnost, podmanivost kantilén a osobitý kolorit ansámblů i sborů. Dílo je vědomou politickou alegorií“ dávný židovsko – babylonský příběh o zotročení a vítězství jakoby z oka vypadl bojovnému úsilí Itálie Verdiho doby o konečnou národní samostatnost. Rovněž Rigoletto prochází mnoha vynucenými obměnami, než propluje úskalími policejní cenzury. Je vrcholnou kreací Verdiho druhé tvůrčí dekády a současně skvělým startem k mistrovským operním vrcholům.

Giacomo Puccini, jehož génius vyrůstá ze staré italské hudební tradice, vychází zpočátku z Verdiho odkazu. Teprve Bohémou se hlásí k novému veristickému směru a lze konstatovat, že téměř všechna jeho jevištní díla slaví světové úspěchy. Pucciniovské téma, rafinovanými technickými prostředky vystupňované do neobyčejné síly, vyvolává dodnes v posluchačích nebývalou citovou odezvu. Děvče ze zlatého západu (La fanciulla del West) situovaná do prostředí amerických zlatokopů, mělo již při své premiéře fantastický úspěch, ke kterému jistě přispělo i obsazení hlavních rolí. Puccini je komponoval přímo pro tehdy nejslavnějšího tenoristu Enrica Carusa a neméně obdivovanou naši Emu Destinovou. Ve své poslední opeře Turandot se inspiroval Schillerovou dramatizací pohádky Carla Gozziho o čínské princezně, kde vedle nenávisti, vášně a lásky nechybějí ani momenty poetické, exotické, groteskní či humorné. Inspirace starou čínskou kulturou a především její fantastickou exotikou jsou zde jasně čitelné.

Gaetano Donizetti ve své rozsáhlé tvorbě uchvacuje především velkou dávkou dramatismu, umocněného náročností pěveckých partů. Nápoj lásky (L´elisir d´amore) je v podstatě mastičkářskou historií, na níž je navěšen zcela konvenční příběh zamilované dvojice. V postavě mastičkáře autor vyzvedá personu doktora z commedie dell´arte, s jejímiž reminiscencemi komických chlubilů se setkáváme například v postavě Smetanova Kecala z Prodané nevěsty.

Ruggiero Leoncavallo dosáhl prvého výrazného úspěchu na operním nebi teprve svými Komedianty (I Pagliacci), kteří spolu s Mascagniho Sedlákem kavalírem jsou vlajkovou lodí italského verismu. Leoncavallo byl vždy přijímán s respektem – sám císař Vilém II. si od něho řadu oper přímo objednal – avšak ve světovém repertoáru většinou nezakotvily. Skladatel své drama vystavěl na líbivém kontrastu mezi kostýmovanými postavami commedia dell´arte a životními vztahy skutečných lidí, přičemž podtrhává tragiku vnitřních duševních rozporů člověka navenek hrajícího komedii.

Giacomo Meyerber (původem Němec, profesní průpravou Ital a místem působení Francouz), největší zjev tzv. Velké francouzské opery, představuje typického kosmopolitu, ovládajícího od poloviny 19. století všechna operní pódia Evropy. Ve své Afričance (L´africana) vypráví exotický příběh mořeplavce Vasca de Gamy, nabízející možnost jedinečných scénických efektů: královský palác, loď zmítanou bouří apod. Přestože především tyto scény byly zárukou úspěchu, Vascova árie (O paradiso) patří k tomu nejnáročnějšímu, co kdy bylo vytvořeno v tenorovém oboru.

Georges Bizet, vrcholný představitel francouzského operního realismu, se stal světově uznávaným operním autorem díky své Carmen. Meriméova novela až naturalisticky líčící osudy dívky – dělnice v továrně na tabák, se v rukách libretistů změnila v působivou tragédii oslnivého španělského koloritu. Avšak v Bizetově hudbě, plné nejenom planoucí vášnivé nádhery, ale i něhy a hlubokého citu, nebylo dopřáno premiérového úspěchu. Zhýčkané obecenstvo odpuzovalo především realistické pojetí postav v režii i výpravě. Teprve po osmi letech po premiéře, bohužel až po Bizetově smrti, slaví Carmen triumfální úspěch díky novému, efektnímu nastudování.

Koncertní večer, přináší i slavné italské a španělské písně z pera proslulých autorů tohoto žánru – Ernesta de Curtise a Pabla Sorozabala. Spolu se závěrečným Nessun dorma z Pucciniho Turandot chtějí protagonisté koncertu Vám, vážení posluchači, dát pocit dobré pohody a přinejmenším takové radosti, s jakou pro vás tento operní večer připravovali.

VLADAIMÍR KULÍK