Osobnosti festivalu

Letos v červenci tomu budou dva roky, kdy na Hukvaldech při jednom z koncertů tragicky zahynul fotograf František Řezníček. Právě s jeho jménem a jeho vynikajícími fotografiemi, jimiž dokázal zachytit neopakovatelné okamžiky koncertů na hukvaldském hradě i v amfiteátru, byl řadu let spjat Mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy. Letos v květnu by František Řezníček oslavil pětapadesáté narozeniny. Bohužel, osud mu toho nedopřál a proto mu patří alespoň naše vzpomínka.

František Řezníček se narodil 23. května 1954 v Palkovicích u Frýdku-Místku. Vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Olomouci a měl se stát elektrotechnikem, ale zájem o fotografii byl silnější. Ještě během studií si jako amatérský fotograf probíjel cestu do sdělovacích prostředků a protože všechno co dělal, činil poctivě a důkladně, brzy mu přestalo stačit, že ho berou jako náruživého fotoamatéra a sem tam mu někde otisknou fotku. A tak se po maturitě ještě vyučil fotografem. Možná ho k tomuto rozhodnutí podvědomě přiměl jeho oblíbený a dnes už kultovní Antonioniho film Zvětšenina, protože byl ve věku krásných snů a představ o tom, že se prostřednictvím fotografie bude moci svobodně vyjadřovat. A také se konečně musel rozhodnout, jestli mu fotografie zůstane jako celoživotní koníček a nebo se z něj stane profesionál. Rozhodl se pro obojí... V té době už měl svůj okruh redakcí, s nimiž spolupracoval, zúčastňoval se všech fotografických soutěží a přehlídek. Jenže psala se 70. léta, takže brzy pochopil, že se svobodným vyjadřováním to nebude mít tak snadné. Proto hledal i jiné cesty. Se svými přáteli založil samizdatový časopis Aviatik (později Cestovatel), který vycházel v počtu sedmi kusů (pět autorských a dva pro nejbližší známé), v němž se mohli přispěvatelé vyjadřovat jak chtěli a jak sami cítili.  Během třinácti let tvořivého nadšení vydali úctyhodných 79 čísel. Tehdy už se ale František fotografií poctivě živil. Pracoval pro Baník Ostrava, dělal v propagačním oddělení Obvodního kulturního střediska v Ostravě-Hrabůvce, přispíval do Kulturního měsíčníku, Ostravského večerníku a dalších periodik... A kromě toho měl také četné další aktivity v rámci ostravského Fotoklubu, které mu vydržely až do jeho posledních dnů (uspořádal na čtyřicet Setkání fotografů v Domě kultury města Ostravy). Postupně se však stále víc přimykal ke kultuře - výtvarnému umění, folkloru a zejména divadlu.

K tomu ho přivedli dva lidé: režisér Jan Kačer a jeho dvorní fotograf Jaroslav Krejčí.  František pro Jana Kačera fotografoval v roce 1978 jeho ostravskou inscenaci Cyrana z Bergeracu a díky povzbuzení tehdy už věhlasného fotografa Jaroslava Krejčího, který v 70. letech dojížděl za Janem Kačerem z Prahy do Ostravy, se nechal zlákat divadelním prostředím. Už ve druhé polovině 80. let navázal intenzivní spolupráci s tehdejším Divadlem hudby - dnes Komorní scénou Aréna a od počátku 90. let se datovala také jeho intenzivní spolupráce s ostravským Divadlem loutek. Naučil se zvládat zcela specifické světelné podmínky obou zmíněných divadel. Pochopil, že tajemství úspěchu dobré divadelní fotografie tkví především v trpělivosti. Přesto zdaleka ne vždy se mu daří vystihnout moment, kdy se vrcholně dramatický okamžik inscenace prolne s ideálními světelnými podmínkami. Často prožíval mučivé chvíle zklamání nad tím, že výbornou hereckou akci nelze zachytit, protože jevištní podmínky byly v dané chvíli za hranicí jeho technických možností. Zejména Aréna byla a stále je zcela atypickým divadlem - technicky, světelně i prostorově, proto se fotografie z každé jednotlivé zkoušky nebo premiéry rovnají malému dobrodružství, přestože později už František Řezníček využíval špičkových možností Nikonu FM 2 nebo Nikonu FX 90. Kolekce jeho nejlepších divadelních fotografií byla k vidění také na jedné z prvních výstav Galerie G v Chelčického ulici v Ostravě, jejímž spoluzakladatelem a spolumajitelem se František Řezníček stal v roce 2003 spolu se svým přítelem Daliborem Bednářem a které také oba vtiskli vysokou uměleckou úroveň.

Stejně jako s oběma uvedenými ostravskými divadly bylo jméno Františka Řezníčka spjato i s festivalem městských folklorních souborů konaných každoročně v Ostravě pod názvem Folklor bez hranic. Od samého jeho zrodu František neúnavně dokumentoval jednotlivé ročníky festivalu a tyto jeho fotografie, zachycující jedinečné okamžiky i barevnou krásu folklorního umění, byly také pravidelně vystavovány na ostravské radnici.

Kromě toho měl však František Řezníček na svém kontě bezpočet tiskovin - uměleckých publikací věnovaných výtvarným dílům (např. monografii vynikajícího malíře, sochaře a grafika Eduarda Ovčáčka), reklamních a firemních katalogů, prospektů, kalendářů atd. Mnoho ostravských podniků a firem využívalo Řezníčkových profesionálních kvalit k vlastnímu zviditelnění, a tak vedle divadla, folkloru, výtvarného umění a bohatého ostravského kulturního dění, fotografoval František Řezníček architekturu i nově postavené rychlostní komunikace nebo tovární provozy... Vystavoval několikrát do roka, ale také si nacházel čas k toulkám ostravskými ulicemi nebo parky. Samozřejmě s nezbytným fotoaparátem v ruce, neboť Ostrava - město plné lidských osudů a příběhů - byla také jedním z jeho velkých, nikdy nekončících témat.

Jak již bylo řečeno, řadu let František Řezníček fotografoval koncerty a atmosféru Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy, k nimž měl blízko i proto, že měl hudbu rád a zdejší krajinu a přírodu jako rodák z nedalekých Palkovic důvěrně znal. „Byl fotografem obcházejícím, putujícím často po stejných místech a hledajícím, co ještě více by mohla o sobě sdělit. Jakoby tušil, že jde vlastně o jistý druh meditace, při níž pronikáme přes nestále a proměnlivé hlouběji k optimistickému zjištění, že v zásadě je všechno na správném místě, i když to nezřídka nesprávně pozorujeme, a že všichni máme šanci na to přijít. O tom podávala a stále podává svědectví Františkova schopnost nejen vytvořit dokument zachycující minulou chvíli tak, že může znovu obživnout dotekem o záznamy zvuků, gest, vůní a nálad v naší paměti, o symboly navigující naši mysl a fantazii, ale též inspirovat poetické metafory, onen pozapomenutý sklon jazyka magicky proměňovat mlhy v bytosti a pupeny v květy," napsal v katalogu k první posmrtné výstavě Františka Řezníčka v roce 2008 jeho přítel Tomáš Staněk. A nelze než souhlasit ještě s jedním jeho postřehem, charakterizujícím Františka tak, jak jej znali všichni jeho blízcí, přátelé i známí: „S Františkem bylo dobré cestovat i posedět, pomlčet i pohovořit. A mnohdy se stávalo, že on přitom fotil. Dalo by se říct, že tím je vyjádřeno to nejdůležitější, podstatné. A přece tomu není tak, protože mě hned napadá ještě spousta jiných věcí včetně těch, jež jsou teď Františkovi ve své plnosti a kráse určitě více odhaleny."

BOHDANA RYWIKOVÁ